Deset povídek – deset zajímavých příběhů.
Každá z povídek je dějovým záměrem jiná a má jinou energii. Některá končí optimisticky, jiná tragicky, jak už to v životě chodí. Proud nezaměnitelných událostí posouvá postavy do výjimečných životních situací, a autorka nechává na nich, jak se s nimi vypořádají. Ve své představivosti chce, aby se její postavy projevovaly lidsky k sobě i svému okolí.
Autorka vypráví své příběhy s mnoha detaily, čímž pomáhá čtenářům k větší vizuální představivosti. Přitom jim nechává prostor, aby při četbě prožili co nejintenzivněji celý příběh.
V povídce „Paní Izabela“ se Olga těší, že bude pracovat pro americkou spisovatelku, ale nešťastná náhoda s automobilem překazí její plány a ona ztratí zajímavou práci, která by měla pro ni v cizině smysl. V povídce „Sama přes hranice“ se odvážná Sofie pustí tajně přes hranice do Německa za svým milým, který se tam s ní hned ožení. Jak náročná bude jejich další pouť životem? V povídce „Ustrašené pochybnosti“ mladý muž najde oběšenou dívku na kraji lesa. Kdo je ta dívka? Proč to udělala? Určitě by jí někdo pomohl, kdyby se podělila o své neštěstí.
Skalná by si přála, aby tyto formálně klidné povídky rezonovaly se čtenáři tak silně, jako u ní, když je psala.
ZÁPAS O EPICKÉ VYJÁDŘENÍ
Česká exilová literatura je náležitě rozrůzněna, k její poslední vlně patří ti, kteří odešli do ciziny v osmdesátých letech. Jednou z nich je i Jarmila Marie Skalná, což je pseudonym prozaičky pocházející z Lubojat u Bílovce. Cizinou se pro ni a pro tematiku jejích děl stala Kalifornie a její širší okolí (cizinou tehdy a polovičním domovem dnes). V domácím prostředí vystudovala Pedagogickou fakultu v Ostravě, obor čeština a hudební výchova. Aby mohla vyučovat na vyšším stupni, absolvovala stejný obor na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Státnici z bohemistiky zde vykonala, před státnicí z hudební výchovy však emigrovala roku 1984 do Spojených států. Co v Americe činila a podnikala, se částečně obráží v jejích prozaických textech.
Třetí próza Skalné se jmenuje Jen zevšednět bys neměla (1998) a začíná takto: „Přestalo pršet. Slunce je vysoké a teplé. Tak teplé. Pozoruji černé ptáky, jak spojují křídla a formují most na obloze, aby se nejmladší dcera krále a královny nebes mohla setkat s pasákem krav. Kdybych se já dostala po tom mostě do nebe a mohla si vybrat, co tam budu dělat, chtěla bych být zahradníkem, nebo tam jezdit na lyžích. Stojím na špičkách. Pozoruji orosený list. Mohla bych na něm prstem namalovat tvoje oči pokaždé, kdybys je zeširoka otevřel. Na co teď myslím? Jak jsi mi sliboval, že se mnou obejdeš louku plnou zlaté harmonie.“ Z citovaného zjevně vysvítá, že Skalná je svým založením lyrik. Lyrika se s prózou snadno nesnáší, což dokazuje autorčin vývoj k epickému projevu. Její cesta k epice má dvě fáze, z nichž první tvoří první dva prozaické soubory, jež vyšly krátce za sebou: Chodící hůlka (1993) a Modrý kovboj a žlutá kráva (1994). Reálné dění a vidění v nich bezzábranně a často nečekaně přechází do snového, někdy dosti bizarního: „Velký pták kroužil na obloze. Pozorovala jsem jeho let. Nebyl agresivní. Byl to šťastný pták. Spustil jedno pero, dvě, tři, až mě pokryl celou a zůstal obnažen. Vznesl se s větrem, ale žádné pero se nevzneslo za ním. Pera ležela klidně na mém těle a hřála mě. Začalo pršet, ale já jsem zůstala suchá. Jenom potůčky mi stékaly z očí, když jsem je zavřela. Náhle jsem zahlédla malou postavu své babičky, jak se krčí nad hrobem, sází macešky a říká: Musí ti být zima, dědo. Není tu zima, Maryčko.“ Reálné se v prozatérčiných textech střídá se snovým, onirickým. Přechody z jedné sféry do druhé jsou neznatelné, takže čtenář má mnohdy co dělat, aby se orientoval.
Poněkud střídmější je v tomto směru autorčin debut, to proto, že je to cestopis, básnický cestopis za Ernestem Hemingwayem. Plný titul prvotiny ostatně zní: Chodící hůlka aneb Menší velká cesta za Hemingwayem.
První dva prozaické tituly jsou obtížně rozeznatelné z hlediska žánrového. Je v nich mnohé, jsou to lyrické prózy, zároveň memoárové, rovněž deníkové, a kdesi v jejich jádru projevuje tendence k povídce, novele, popřípadě k románu. To, co je v první fázi zakleto v jejím jádru, se plně uplatnilo a realizovalo v dalších dvou prózách, jež mají novelový charakter. Jde o zmíněný už titul Jen zevšednět bys neměla a novelu s ibsenovským názvem Nora (2013). Hlavními postavami jsou především mladiství, jistou výjimku představuje postava starší Gabriely z první novely, která patří k nejlepším figurám, jež se podařilo Skalné vytvořit. Mladiství v jejích novelách jsou verbálně nadaní, příliš mnoho hovoří a přečasto málo jednají, což vede k určité statičnosti děje. Skalná ji však alespoň dvěma závažnými stavebními prostředky překonává. Zůstává otázkou, zda tak činí vědomě záměrně, nebo ji k tomu dovádí její prozatérská intuice; faktem však je, že oba tyto prostředky výrazným způsobem zařazují obě díla na popřední místo současné prózy.
Prvním z těchto tektonických prostředků (tektonických proto, že se týkají celé prózy) je signifikantní kapitola. V běžné próze jím bývá 13. kapitola, v níž při dodržování tradičního smyslu a významu dojde k nějakému neštěstí, popřípadě k několika (tak je tomu už u Lva Tolstého, Henryka Sienkiewicze i u Oskara Wilda). V Noře, kterou máme na mysli, přisoudila Skalná tuto signifikaci kapitole 8. Na začátku této novely její hrdinové, Nora a Vik, dorazí na Slapy a v půjčovně si vyberou kanoi číslo 8: „Aniž by se předem domluvili, shodně si vybrali magickou osmičku; oblíbené osmé znamení zvěrokruhu. Hoch, který jim stáhl osmičku na vodu, připomněl, že by loďku měli vrátit do osmi večera.“ Zdánlivě jde o bezvýznamnou situaci, kterou však autorka povýší na stěžejní tektonický postup, promítnutý do signifikantní kapitoly. Její signifikace se přitom projeví čtverým způsobem: (1) protagonistka Nora v ní dovrší plnoletosti; (2) ráno, když se probudí, zjistí, že má kolem krku naprosto neznámý přívěšek z tmavě šedého kovu, v němž je vyryt záhadný znak; (3) kapitola zahrnuje onirickou scénu, nejrozsáhlejší v celé novele; (4) 8. kapitola se podílí na celkové architektonice prózy, neboť se nachází přesně v její třetině, novela má 24 kapitol.
Pro Skalnou je tedy signifikantní kapitola kapitolou šťastnou, jež je doprovázena jistou záhadností. K danému třeba dodat, že prozaička neopomíjí ani tradiční podobu signifikantní kapitoly, v 13. kapitole má scénu, v níž střídmá Nora, odpůrkyně alkoholu, poprvé v životě se opije.
Strukturu novely vedle signifikantní kapitoly spájí také záhadná postava Quista, jehož názory podstatným způsobem ovlivňují Nořinu existenci. Quisto je záhadný už tím, že nikdy nevstoupí na novelovou scénu, je to metascénní postava. Zdánlivě neexistuje, zároveň však dodává hlavní postavě životní energii. Latinské quis ostatně znamená kdo, co, který, jaký, někdo, leckdo. Záhadná postava navíc koresponduje se záhadným přívěskem, který Nora objeví na svém krku v den své dospělosti. Původ přívěsku se v poslední kapitole vysvětlí, metascénní postava však nikdy.
Nořin bratranec Vik svou kamarádku upozorní na to, jak Mike Oldfield do své skladby Amarok vyťukal morseovkou drastické Fuck off svému producentovi. Učinil tak skrytě, podpovrchově, jen pro zaměstnance; totéž provedla Skalná v Noře signifikantní kapitolou a metascénní postavou, a rovněž to sdělila jenom některým. Na rozdíl od anglického kytaristy jako žena postupovala elegantněji.
Jarmila Marie Skalná je dále autorka bilingvní, ve Spojených státech vydala v angličtině dvě prozaické knihy: Striding into the Sun (Cestování za sluncem, 2005) a Who Needs Dreams? (Kdo potřebuje sny? 2007). Zase ty sny, které pronásledují své nositele.
Další próza Skalné, např. povídky Bára a Paní Izabela, napovídají o autorce mnohé. Především to, že čerpala a čerpá z vlastních zkušeností v americkém prostředí, a dále, že má trvale zájem o dívčí a ženské postavy, jež se jí nejlépe daří. Zejména pak stvrzují její příklon k epice, k epickému vnímání okolního a někdy i záhadného světa.
František Všetička
[PhDr. František Všetička, CSc. je literární historik a vědec, literární teoretik, spisovatel a překladatel.]