Děkovný dopis

Kdysi jsem Ti řekl, že máme oba dva něco společného. Ale co nás od sebe stále bude oddělovat, je to, že já se dívám spíše na přítomnost a minulost a Ty na budoucnost. Je to tak asi správné. Starému člověku zbývá jen to, co má teď, dnes, před sebou, a pak celá ta halda vzpomínek, rozjímání, co udělal, nebo neudělal, a houby se stará o to, co bude zítra, za měsíc, za rok. A tak se mi ani tak moc nediv, že se mi vynořuje ten poslední rok, či vlastně jen půlrok, a že se mi to všechno zdá jako sen. Teď už doopravdy nevím, co byla skutečnost a co sen. Tys byla takovou průvodkyní, která se mnou šla, ať už se Ti chtělo, nebo jsem Tě sám k sobě přivolával. O kolika věcech jsme spolu hovořili, o kolika věcech jsme se přeli a dohadovali! Jak často jsem se k Tobě utíkal se svou bolestí, beznadějí, pochybami! Nevím vlastně, proč jsem Ti sám o sobě tolik říkal a proč jsem Ti otevíral okénko do svého nitra. Možná, že se mi zdálo, že mi můžeš pomoci. Tys mi skutečně pomáhala, i když možná ne nějak záměrně, ale spontánně, přirozeně, jak to prostě vyplývá z Tvé povahy. Vlastně bych Tě měl litovat, žes musela přijímat ode mne to, co mne tížilo, že jsem Ti nedával ani radost, ani veselost, ale jen neradostnost a skepsi. Teď si říkám, že jsem Tě vlastně využíval pro sebe, že jsem byl egoista a že mi můžeš právem říci, že Tys mi dávala útěchu a já jsem Ti nedal nic. Já to vím, moc dobře to vím. Nikdy Ti nebudu moci odplatit to, žes byla vedle mne v těch černých dnech mého života. A tak Tě jen mohu poprosit, aby ses na mne nezlobila. Chytám se úzkostlivě ruky upřímně podané a jsem rád, že mám někoho, kdo jde vedle mě alespoň symbolicky. Ta bílá ruka hřeje, i když je vzdálená a nepřítomná.